Podle znamení předvídajících

tušených

Už teď zazimuji se

a připravuji na všechno

co čeká mě

v mé zimě, která přijde.

Neb duše stará jako čas

už tuší nebo ví

že nezmění se nic

co mělo by se stát.

Zdráhavě vyslovím Amen

   kdo však uslyší

zahlédne ve vzduchu

chvějící se stín hlasu? Úder

jako když klopýtneš

a do studny  spadne

kámen.

A znova  strach

 a blátivé ztvrdlé louže, a málo

zpívání. A samý pád

bez  plavného klouzání

 strach

že všechny básně přežijí se

amen s nimi a amen s námi.

Jen šedo kolem tebe

halí tě do závoje zlého

kouzlivého, to abys zapomněl

jaký je život, když se žije.

A náhle mlha trhá se

a v cárech mlhy vidím

kůl čnící šikmo k obloze 

polovyvrácený kmen

zraňující jak ostrý drát

 jako by chtěl to nebe

 ploužící se nad zemí

na kusy rozervat.

Amen, křičím jak v kostele

a hlasitěji, než jsem chtěla

však ticho kol dokol

jen ten hlas

napjatý, prosící nesměle

když bloudím tím mlžným

lesem,  holým

rájem havraním.

A vzduchu jen pořídku, a venku lítá drak

tam na obzoru

a slunce chudokrevné

sežere je pes, rozklovne havran

zemře na úbytě, na to,

že popleta napíchlo se

na  rezavý drát. Asi se souží

  že  ten  kůl, když si tak ve spánku

kosterně zavrzal

i po něm touží.

Zatím kůl měkce zahřívá

smuteční černý pták, hledí kradmo

rudým zlým očkem po mě pokukuje

a s posměšným krá - krá mě hlídá.

a všude tryskají, až začínám se bát

nárazy vzteku, vřelé poryvy

Amen, říkám už prosebně

když pokládám se na ledový kopec

aby už začal pomalounku tát.

A z kostek ledových

já po tisící  zimu začínám

zas znovu stavět své město zelené

svůj teplý obydlený hrad.

jako bys lehce dých

Za chvilku objeví se.

Můj hrad s postelí, kočkami

 pecí a duchnami, dětmi co výskají

s pěnou šumící z vany,  s houslemi, tlapkami

divokých zvířátek, co u pece se hřejí

kopcemi hebkými na něžné koulení

mé zátočiny a obliny, zázraky zrození

A komůrky pro modlitby

aby vyrostla tráva

aby dozrály kaštany

aby bylo všechno jak má být

 i s křížem na stěně

 kde  špitat  budu si

 své pokorné děkovné Amen.

Stavím to město

bez rukavic.

Denně mi přibude,

mozol a vráska

ale ve mně,

za kůl a za havrana

zapaluje plno svící

má věčná duhová láska.